Máte ráda příběhy? Dnes Vám povím ten svůj...

Příběhy se čtou moc hezky, obzvláště, když jsou skoro osobní a v něčem Vám to připomíná Vás samotnou, vaše činy, zážitky, zkušenosti... 

Každá z nás žije ve svém příběhu a záleží jen na nás samotných jak bude NÁŠ příběh probíhat, co v něm všechno zažijeme, kolikrát se spálíme a poučíme a jak vlastně ten náš příběh dopadne.

Nyní vím, že má práce s dětmi je i mé poslání, ale vždy tomu tak nebylo. Byla doba, kdy jsem o dětech nechtěla ani slyšet...

Již během studia na VOŠ zdravotnické, mi jedna paní profesorka stále říkala, že s dětmi je nehezčí práce a že i já takový odpůrce mít vlastní děti, budu nakonec s dětmi pracovat - jak to sakryš věděla???

Po úspěšném ukončení studia mi byla nabídnuta práce na dětském ARIP - ARO a JIP dohromady, kde byly ty nejzávažnější případy, úrazy a operace dětí od čerstvě narozených miminek až po děti do 19 let. Je pravda, že tato (někdy drsná) zkušenost mi změnila pohled na děti, na to, jak je dětský organismus křehký a co vše se může stát, jsem poznala až na tomto oddělení. Nevěřila bych, co vše se děje. Ale bohužel je to tak a v běžném životě si toho kolemjdoucí nevšimnou...

Bohužel i na tomto oddělení za námi také chodili ,,černí andělé,, ale naštěstí ne tak často. Ale i s tímto musí člověk počítat a připravit se i na to, jak bude dál komunikovat s rodiči. I když jsme profesionálové ve svém oboru, jsme přeci jen lidi, empatičtí a klidně si můžeme poplakat s nimi - na tom není nic špatného

Ale jsem také jen člověk  - i když to bylo z profesionálního hlediska velmi diagnosticky zajímavé, psychicky někdy až moc náročné.  Chtěla jsem si dát pauzu a příroda to zařídila po svém a já čekala své první miminko. Během rodičovské dovolené, snad díky výkyvům hormonů, obměkčení a změnou nastavení v mé hlavě, jsem byla tak obměkčená a vděčná za mou dceru, že jsem založila s dalšími maminkami rodinné centrum, v němž jsem vedla několik kroužků a aktivit pro děti a jednu (moji srdeční záležitost) lektoruji dodnes při zaměstnání.

Po rodičovské jsem se však už nechtěla vracet na původní místo. Pánbíček mě má asi rád, poněvadž  jsem se dostala na to nejhezčí a to na novorozenecké oddělení. Zrození nového života, komplexní péče o ty malinké drobečky, byla moc krásná, voňavá práce. Samozřejmě jsme občas i resuscitovali, ale miminka jsou velcí bojovníci, VELCÍ, a všechny to vždy krásně zvládly.  Do této práce jsem se vrátila i po druhém porodu mého syna - samozřejmě jsem rodila ,,v práci,, :-) takže bylo o mě i o Bruna postaráno. Ale nic netrvá věčně...

Z rodinných důvodů jsem musela práci opustit. 

A Vy jistě tušíte, kdepak jsem nakonec skončila a pracuji nyní...

Ano je to dětská ordinace a zároveň i můj velký koníček již přes pět let. Širokospektrá práce, ve které zažiji opravdu cokoliv, všelijaké příběhy a někdy se ani nestačím divit, co vše  musíme řešit ve spolupráci se soudy, sociálkou a úřady. To je život a někdo ty malé caparty musí chránit. Pomáhat jim, jak může a dle své kompetence a možností...

,,MÉ DĚTI,,  v naší ordinaci mě inspirují každý den. Každý den mi vnáší úsměv do tváře a radost do života....

No, taky se tomu někdy sama divím, jak jsem se vypracovala z pubertální rebelky do milující, pečující  ,,tety :-)

Ale to bych nebyla já, abych zůstala jen u jedné činnosti. Svůj dar i potenciál chci využít jak se dá. Ráda se vzdělávám, vyhledávám různá jednodenní či víkendové školení - která jsou pro mě zároveň i relaxací... Neboť zatím co muž doma bojuje s dětmi, já u voňavého kafíčka, či dobrého jídla poslouchám přednášející, díky kterým si nejen uvědomím plno aha momentů, ale připomene mi to to, a já sama se utvrzuji čím dál více, že jsem na správném místě a vše co pro děti dělám, všechny ty mé projekty, které tvořím, že jdu po té správné cestě...

Znáte to? 

Co je tím vašim posláním?

Našla jste ho?

Využila jste také svůj potenciál a jste se svou prací spokojená?

DOUFÁM A VĚŘÍM, ŽE ANO